Přístup k práci a vztah mezi klientem a terapeutem

„Příliš mnoho terapeutů vás pozvou na večeři a pak vám řeknou, co si máte chtít objednat. Já když vezmu pacienta na psychoterapeutickou večeři, řeknu mu: Objednejte si!“ (Erickson, M. In: Úlehla, I.: Umění pomáhat, s. 83)

„Cílem a smyslem profesionální práce je rozšířit cesty do oblasti, kde problémy nejsou. O ideálním stavu, v němž vše bude bezproblémové jak pro klienta, tak pro pracovníka, není příliš realistické uvažovat. Pokud si pracovník klade takový cíl, měl by si neodkladně vyžádat supervizi.“  (Úlehla, I.: Umění pomáhat, s. 31)

„Na pracovníka [jsou] nastraženy dvě pasti. První tam, kde je držitelem problému klient. Pracovník v ní skončí tím, že začne pracovat a vezme si to na starost namísto klienta. Druhá past leží tam, kde je držitelem problému pracovník. Skončí v ní, jakmile „se zapomene“ a pracuje na základě své objednávky a nikoli proto, že to klient chce. Ve vyhrocené podobě je pak pracovník sám sobě zákazníkem, který si dává úkoly a cíle nehledě na přání klienta.“  (Úlehla, I.: Umění pomáhat, s. 31)

„… podmínkou je, že užitečnost pomoci i kontroly musí posuzovat klient a úkolem pracovníka je zajistit, aby klient tuto podmínku mohl naplnit. Znamená to, že i po té, co se pracovník rozhodl postupovat jedním z kontrolních způsobů, nesmí zapomenout nechat si svůj postup ověřit a posoudit co do užitečnosti klientem. Posouzení pracovníka samotného je nedostačující. Přestože se pochopitelně bude snažit postupovat podle toho, co je z jeho vlastního hlediska nejužitečnější, je to klient, kdo je konečným posuzovatelem, zda pro něj a z jeho hlediska, to co udělal pracovník, bylo užitečné.“  (Úlehla, I.: Umění pomáhat, s. 32)

„Když si pracovník "přivlastní" klientův problém a uzme mu tak veškerou možnost nést odpovědnost za nalezení vhodného řešení, pokouší se o nemožné, protože nikdo nemá lepší možnost řešit své problémy než klient sám.“ (Úlehla, I.: Umění si pomáhat, s. 47)

„…každý terapeut má hranice v tom, s čím v prožívání druhého dovede pracovat. Proto je důležité, aby terapeut rozeznával své hranice a otevřeně s nimi ve vztahu vůči klientovi pracoval (např. i tím, že klientovi citlivě a se zabezpečením jiné formy péče vysvětlí, že s ním nemůže pracovat).“ (Timuľák, L.: Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru, s. 41)

 „Terapeut by měl být připraven vyslechnout případné stížnosti klienta, otevřeně poukázat na vlastní limity a v případě vzniku interpersonálního konfliktu výslovně vyjádřit vlastní podíl na něm. […] Vlastní nedokonalostí může terapeut poskytovat model – je normální dělat chyby –, který může mít sám o sobě terapeutický účinek.“ (Timuľák, L.: Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru, s. 45-46)

 „Být opravdu nápomocen znamená, že by prvořadým zájmem terapeuta mělo být pomoci klientovi, a ne že ho něco na klientovi zajímá, že se chce o klientovi něco dozvědět. […] Měl by se tedy vzdát motivů, v nichž nejde jen o pomoc klientovi.“ (Timuľák, L.: Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru, s. 42)

„Terapeut by měl vnitřně sledovat svoje prožívání. Měl by být otevřen různé paletě zážitků, které se u něj [v intenzivní terapii] objevují, aby u sebe mohl rozeznat i protipřenosové reakce a uměl je využít pro terapii. To předpokládá, že terapeut je dostatečně integrovanou osobností (psychicky stabilní), která může unést např. i vlastní chyby v procesu terapie. […] Terapeut by měl být pro klienta reálnou osobou. To znamená, že v případě klientova zájmu o jeho lidskou zkušenost (ne zkušenost experta) by měl být ochoten se o ni podělit.“ (Timuľák, L.: Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru, s. 40)